Excerpt from Dream

This is the moment girls are sliding
shoe-trees into their pretty shoes,
when slowly, for their multi-strumming,
they tune their hair with little loops
rolling them onto strips of paper,
like pegs lit with a burning taper—
can’t think why men turn quivery
on recollection’s pristine linen.
Though ripe, it’s tricky to unpin them
from stems of childhood mystery.

This is the moment leaky witches
and fortune-tellers go to sleep.
They drool over their silken stitches
as if they’d like to sink their teeth
into new planets, creamy cheeses,
godlings whom alcohol releases,
and lights libidinously dim…
Mouthings of words are dissipated,
a glowworm’s dumbness spittle-sated,
engulfed in vales of gabbled spin.

This is the moment now that kisses
breasts and boredom, the women’s elf…
Selfish defiance makes them delicious
doubly drunk on its own sweet self,
while man to little-death is crawling
lured by the trap of thighs unfurling,
till, sworded by his fibres’ scorch,
his willing lustful blood has tasted
timelessness, while the moment lasted,
perchance a perfect being to forge.

This is the moment a sick man shudders,
sifts his pulse to a ghostly trace,
which chills him through for his endeavours,
monstrously plain in that bare space.
His ears are scraped by sounds lopsided,
spuds of fear within one small-minded,
till he forgets what darkness is…
Who’s dared to give his head a jerking?
As if, sewn in his pillow lurking,
an eagle sits and beats its wings.

Meanwhile the city, at this hour
accustomed to have closed its eyes,
crumples instead, bewildered, under
heartbreaking sobs and rowdy cries
that dwindle stolidly to groaning,
silenced smartly and without warning
beneath a chignon of false hair.
What was it, then?… Fate’s little sisters?…
Thin laughter now, like wineglass crystals,
tinkled, who can guess from where…

 
Výňatek z básně Sen

Toť chvíle, v které dívky sunou
kopejtka do střevíčků svých,
kdy pro hru dlouze mnohostrunnou
své vlasy ladí v prstýncích
na papírky je stáčejíce
jak na kolíčky v záři svíce—
a nechápavě mužem chví
na čistém vzpomínkovém plátně.
Ač zralé už, jdou ještě špatně
od stopky dětských tajemství.

Toť chvíle, kdy děravé baby,
kartářky, vědmy jdou už spat.
Slintají líně po hedvábí,
jak by se chtěly prokousat
do nových planet ke tvarůžkům,
k alkoholicky sdílným bůžkům
a v světla rozkošnicky mdlá…
Ústenky slov se rozplývají
a žhounek němot slin se nají,
válen v úvalech mluvidla.

Toť chvíle, která líbá prsa
a nudu, běloručku žen…
Vzdor ze sobectví rád v nich mlsá
sám sebou dvojně opojen,
zatím co muže smrtky ženou
do léčky kyčlí po kolenou, až,
při pochodni nervů sťat,
zavile vilnou krví zase
věčnosti trochu pomoh v čase
a nejčistčímu bytí snad.

Toť chvíle, kdy se zmítá chorý
a cedí pulsy ve fantóm,
který jej zábne za výtvory
obludně prosté v prázdnu tom.
Záhadné zvuky škrábou sluchem
brambory strachu v maloduchém
a on už neví, co je tma…
Kdo jeho hlavou házet slíbil?
Jak v polštáři by zašitý byl
orel, tlukoucí křídloma.

A zatím město, touto dobou
už vždycky spící, jak byl zvyk,
boří se náhlou nepodobou
ve zdrcující pláč a křik,
jenž příliš hmotně slábne v steny,
obratně ihned umlčený
drdolem z vlasů falešných.
Co to jen bylo?… Osudenky?…
Teď zas jak víno, jako sklenky
odněkud tenký cinkl smích…