The Second Elegy
Come back, things, you that were always there
to help me bear my daily cross between
the breasts of the queen of night, bloodthirsty night.
My paperweights, come back to me again.
It’s hard without you, so solid and so sure,
it’s hard to call you, and not hurt my throat.
Where do you run to, river, when your banks
suddenly meet the sea? Do you still cling
to your mouth, which has forever lured you
to a death so broad? Do your droplets speak
their native tongue in that strange, fearful realm;
do they say “brother” to that chilling current
colder than any hollow in the hills?
O come back, river, my beloved horizon,
look how the earth weeps for having lost you,
your source has dried, your very bed has dried,
you empty out, you die, river no more!
Rock, faith of mine, why do you trust the fog?
The fog strips you bare, do not trust that robe!
What nests there are, have been already looted,
whatever robbers, crept up to the peak
and raised a banner spat upon by death;
grassy uplands are whipping your sweet thighs,
I see a geyser now, spouting in vain,
murderous hands are crawling over you,
they strangle you, and soon you will be dead.
People are standing in the foothills, weeping,
they don’t believe your ruin. I believe it, rock!
My paperweights, come back to me again.
Come back, my tree, come back, my sanctuary,
come back, animals all, who suffer meekly,
and friend, come back, do not follow the road
that carries trusting, unsuspecting children
blindly toward a heaven built on lies;
while the defiant ones, those who obeyed
only their own hearts, only their mothers,
find they are walled in, shot through with grief.
Come back, my brother, look, how bitterly
blood flows from vein to vein, you it searches for,
through you it wants to flow like mother’s milk.
Come back, my father, righteous man, come back
into my days, you who live but in dreams.
My paperweights, come back to me again.
I feel so light, ever since I lost you,
that the mildest breeze lifts me off the earth,
that a sigh is enough to disperse me
among musics not of earth or heaven,
that a stir behind the mirror is enough,
and I’m no more. I fall, I melt away.
In this way God who governs everything,
except his God, may decay without mercy
under the force of worlds that grew distant.
Pain, come back, he is saying; come back, Love,
and then his lamentation commences
and we have spring, just for a little while.
Ageless is every moment, of which we’re one.
Ageless is God, and we are as lost things
slipped from his pockets. Come back, he is saying,
and bends under his desk and wonders sadly
where the key to a girl’s heart could have rolled.
For God desires, let us praise his desiring,
he walks to a bedroom that has been orphaned
and sinks himself into the pillows there,
but sheds no tears. Whereas we have to weep.
It’s not the stars alone that are his lovers,
you too, O Earth, are his beloved one;
I am ashamed not knowing what to call you,
I can say only Beautiful, Deep and Firm,
yet that’s too meagre. I would like to read
the verse an angel wrote near dusk one day,
about when you were young: your sweet contour.
Did he sing you well? Come back, Earth, come back!
So here you are, called back from far and wide;
a single touch, just one singular breath,
and you will cease to be. I thank you, things,
for this as well; for this too, I am grateful.
And you, whose mere remoteness weighs me down,
won’t you appear? Is not our clay the same?
Who, when creating me, created you?
Ah, it was God, I know. Yet he didn’t love you
as much as I.
Why vex? Better stay mute.
May the loving phrase, sundered in half,
be like a forest cut down overnight,
where the dawn’s creatures at their little spring
burn up in light suddenly too intense;
may the loving phrase for soil bereft of trees
contain at least one bough, a single one—
and may this bough come into bloom one day.
Druhá Elegie
Vraťte se, věci, jež jste pomáhaly
nésti kříž dne, visící mezi ňadry
královny noci, noci krvelačné.
Těžítka moje, vraťte se mi zase.
Těžké je nemít vás, vy určité a pevné,
těžké je volat vás a nezranit si hrdlo.
Kam prcháš, řeko, když ti náhle břehy
do moře vběhnou? Zda se ještě držíš
za ruce s ústím, které lákalo tě
zemříti v šířce? Zda tvé kapky mluví
svou rodnou řečí v cizině té strašné,
zda řeknou „bratře“ proudu studenému,
jenž studí víc než úžlabiny v horách?
Ó, vrať se, řeko, obzore můj milý,
hle, země pláče, neboť ztratila tě,
tvůj pramen vyschl, koryto tvé vyschlo,
jen ústíš, ústíš, zmíráš, nejsi, řeko!
Proč věříš mlze, skálo, víro moje?
Mlha tě svléká, nevěř tomu rouchu!
Kdejaké hnízdo je už vypleněno,
kdejaký lupič na vrchol se vloudil
a vztyčil prapor poplivaný smrtí;
bičují hole do tvých sladkých boků,
vidím již gejzír, který marně tryská,
vražedné ruce po tobě se plazí
a rdousí tě a zardousí tě brzo.
Plačící lidé stojí na úpatí
a nevěří té zkáze. Já jí věřím, skálo!
Těžítka moje, vraťte se mi zase.
Navrať se, strome, vrať se, oboro má,
navrať se, zvěři, trpící a mírná,
příteli, vrať se, nechoď po té cestě,
jež vede slepě k vylhanému nebi
důvěřivé a nevědomé děti,
a ony vzdorné, které poslouchaly
jenom své srdce, jenom matku svoji,
zazdívá, zdí, a hořem po nich střílí,
navrať se, bratře, pohleď, trpce proudí
krev ze žil do žil, tebe, tebe hledá,
tebou chce proudit jak mateřské mléko,
navrať se, otče, muži spravedlivý,
mým snům se navrať, ty, jenž snům jen žiješ.
Těžítka moje, vraťte se mi zase.
Jsem tolik lehký, teď, co ztratil jsem vás,
že malý vánek zemi odnáší mě,
že stačí povzdech, abych rozptýlil se
do nepozemské, nenebeské hudby,
že stačí pohyb kdesi za zrcadlem
a nejsem, padám, rozplývám se zcela.
Tak asi Bůh, jenž pod sebou má všecko,
krom svého Boha, nelítostně hyne
pod tlakem prostor, jež se oddálily,
bolesti, vrať se, říká, vrať se, lásko,
a tehdy počíná se jeho nářek
a máme jaro, jenom na chviličku.
Věčný je okamžik a my jsme z okamžiků.
Věčný je Bůh a my jsme z jeho kapes
ztracené věci, navraťte se, říká,
pod stůl se shýbá, kam se zakutálel,
myslí si smutně, klíč k dívčímu srdci?
Neboť Bůh touží, slavme jeho touhu,
k ložnici kráčí, která osiřela,
a také sám se do podušek klade,
nemá však slz. A my musíme plakat.
Milenky jeho nejsou jenom hvězdy.
Milenka jeho jsi i ty, ó země,
já stydím se, nevím, jak jmenovat tě,
říkám jen Krásná, Hluboká a Pevná,
to je však málo. Chtěl bych čísti verše,
jež napsal anděl kdysi v podvečeru
na tvojí mladost: na tvá sladká ohbí.
Opěvoval dobře? Vrať se, vrať se, země!
Hle, tady jste, široce přivolány,
jen co se dotknu, jen co nadechnu se
a nebudete. Děkuji vám, věci,
i za to dík, i za to mějte vděčnost.
A ty, co tížíš jenom oddálením,
neukážeš se? Nejsi z této hmoty?
Kdo stvořil tě? Kdo, kromě mne tě stvořil?
Ach, vím, že Bůh. Leč ten tě nemiloval
tak jako já.
Nač jitřit! Mlčme nyní.
Ať věta lásky, rozlomena v půli,
je jako les, jejž přes noc vykáceli,
a ráno zvěř, když přišla ke studánce,
shořela světlem, jehož bylo příliš,
ať věta lásky za úděl všech mýtin
má aspoň větev, jednu, jedinou jen—
a větev ta ať jedenkráte vzkvete.
